HOME

Truck-Forum.cz

inzeráty

návštěvní kniha

kontakty

odkazy

Liazy na dakarské rallye

Počátek veškerých sportovních aktivit Liazu je spjat právě s účastí na Rallye Paříž – Dakar. Už na podzim roku 1983 začala trojice Jiří Moskal, Doc.ing.Zdeněk Kovář Csc a ing. Radek Fencl uvažovat nad možností přípravy vozů Liaz na tuto nejnáročnější dálkovou rallye. Na jaře roku 1984 dal tomuto nápadu „zelenou“ tehdejší ředitel Viktor Korecký. Jelikož týmu chyběly zkušenosti, byl přizván ke spolupráci Francouz Alain Galland. Na základě jeho rad byla zahájena stavba nultého zkušebního vozu. Základní myšlenkou bylo nepoužívat neověřená nová řešení, ale v co největší míře využít sériových dílů. Nultý vůz, potřebný právě pro odzkoušení hnacího agregátu a pérování byl hotov v červenci roku 1984. Prošel tvrdými zkouškami za vysokých rychlostí a v náročném terénu. Poté se začalo se stavbou 2 závodních vozů, které se postavily na start 7. ročníku Rallye Paris - Dakar.

V samotném závodě se pak oba vozy potýkaly zejména s poddimenzovanými spojovacími tyčemi řízení, které se posádky snažili všemožně vyztužit navařováním montážních pák apod. Dále se pak slabým článkem ukázal být také spolujezdec Alainem Gallandem, který po několika problémech odmítl dále v soutěži pokračovat. Tudíž vůz se startovním číslem 626 s Kovářem a Brzobohatým pokračoval do cílového Dakaru již mimo soutěž. Liaz s číslem 627 s posádkou Moskal, Joklík, Fencl i přes potíže soutěž dokončili a to pro nováčky na velmi dobrém 13. místě.

Na startu dalšího 8. ročníku Rallye Paříž – Dakar v roce 1986 stály již 3 Liazy (a 2 Tatry). Rychlé Liazy si vedly skvěle hlavně v úvodu. Poté měly ale smůlu: posádka Joklík, Tyl, Stöhr absolvovala slavný 32 metrový skok z duny, po kterém poslední dva jmenovaní museli odstoupit pro zranění zad. Ve stejné době došlo k poruše předního pohonu u vozu posádky Brzobohatý, Fencl, Herritier, která dojela do Dakaru mimo soutěž. Třetí Liaz s Jiřím Moskalem, Krejsou a Vojtíškem pouze s pohonem přední nápravy zapadl v předposlední etapě u Saint-Louis, nedojel včas na start další etapy a byl diskvalifikován.

V roce 1987 v Liazu postavili dvě úplně nová, rychlejší auta typu 111.154 s posádkami Moskal, Joklík, Záleský (č. 614) a Brzobohatý, Krejsa, Vonšovský (č. 615). V době kdy Liaz č. 615 byl na druhém místě v klasifikaci kamionů, museli odstoupit ze soutěže po skoku z duny a Vonšovský s Brzobohatým si svá zranění museli léčit v kladrubském ústavu. Torzo jejich vozu odpočívá v Africe dodnes. Posádka Moskal, Joklík, Záleský vybojovala 3. místo v kategorii kamionů a dokonce první místo v kategorii sériových kamionů.

Na startu v Paříži roku 1988 se objevilo již 7 Liazů. Liaz nasadil výkonnější a odlehčené vozy 111.154 s posádkami Krejsa, Joklík, Brzobohatý (616) a Moskal, Vojtíšek, Záleský (617). Dále pak za volanty doprovodných vozů : Radek Fencl, Bohuslav Vonšovský, Ladislav Fajtl, Pavel Svoboda a Aleš Fotr. Konečné 2.místo získali Moskal, Vojtíšek, Záleský po tuhém boji s Tatrou Karla Lopraise s rozdílem pouhých několika minut. Krejsa, Joklík, Brzobohatý odstoupili pro poruchu převodovky. Za pozornost stojí také 1. místo Ladislava Fajtla mezi doprovodnými kamiony.

V roce 1989 nebyla vypsána kategorie kamiónů, kvůli tragické nehodě vozu Daf v předchozím ročníku.

Kamióny se vrátily na Dakar až v roce 1990. Liaz postavil auto pro tým Liaz-Becher Pavla Svobody, který jel s Josefem Kakrdou a navigátorem Jaroslavem Lamačem. Druhý vůz řídil Bohuslav Vonšovský. Chyběl už Jiří Moskal, který mezitím ukončil sportovní činnost v Liazu a odešel pracovat do soukromého závodního týmu Hegmann, který se účastnil EP tahačů na okruzích. Liazy se v závodě tehdy potýkaly zejména s problémy s převodovkou, konečné pořadí ve druhé desítce bylo po skvělých výkonech z 80. let hořkou pilulkou.

V roce 1991 se jelo na trase Paris-Tripoli-Dakar. Jako doprovod týmu Chesterfield Toyota jel Liaz se startovním číslem 543 s Vonšovským a Záleským. Druhý Liaz v soutěži byl týmu Omnipol s posádkou Kakrda, Velkoborský, Lamač. Po vítězství v prologu přišla hned v první etapě smůla pro Kakrdu,který musel opravovat převodovku svého Liazu č. 502. Po opravě klesl na 58. místo. Další porucha turbodmychadla znamenala penalizaci, kvůli které Kakrda skončil nakonec až na 17. místě.

1992 - Rallye Paris-Sirte-Cap: V tomto roce vyslal Liaz na Dakar dva nové vozy typové řady 200. Tyto vozy měly nový rám s prodlouženým rozvorem, se stojatým motorem nové řady M1.2C a 16ti stupňovou převodovkou Praga. Dále tyto vozy byly vybaveny centrální huštěním pneumatik ovládaném z kabiny. Liaz tehdy startoval pod patronací známé agentury ART Production K2, která zabezpečila dostatečné finanční zázemí. Vůz s č. 513 jel s posádkou Kakrda, Joklík, Žák, číslo 514 měli Vonšovský, Záleský a Fanta a s číslem 515 jako doprovod Fajtl, Ducháček a Filip. Kromě Vonšovského vítězství v prologu však vystoupení Liazu skončilo velkou smůlou a zklamáním. Kakrdu postihl už v prologu defekt pneumatiky, v Africe se mu zanášely filtry nekvalitním palivem, což vyvrcholilo propálením pístu v závěrečné části soutěže. Vonšovský se jen horko těžko držel první desítky a nakonec po havárii dojel až třicátý. Fajtlova posádka zabezpečovala nakonec pozici uzavíracího vozu soutěže, za což (i přes poslední místo) v cíli dostala cenu fair play.
Dále se Dakaru účastnily 2 asistenční vozy Liaz. Posádka Adamec, Brzobohatý, Brzobohatý jela ve službách Yamahy (č.534) a za volantem druhého Miroslav Krejsa (č.524).

V roce 1995 se Dakaru účastnil doprovodný Liaz ve službách švýcarského týmu. Posádku tvořili Adamec, Lamač, Walk. Již ve Španělsku na trati blátivé zkoušky se jim podařilo Liaz převrátit na bok. Kromě kosmetických vad však vůz neutrpěl žádnou újmu a pokračovali dále. Vůz Lamborghini jejich týmu ale odstoupil v šesté etapě, takže se celý tým vracel zpět do Evropy.

Pro tento Dakar mělo závodní středisko Liazu vedené Frankiem Vojtíškem v plánu postavit vůz konkurenceschopný jak vozům Perlini, tak i Tatře Karla Lopraise, které tehdy dakarské rally kralovaly. Mělo se jednat o jeden ostrý vůz a o rychlé asistenční vozidlo. A to ve dvou specifikacích - jeden s motorem Liaz M 1.2 C a jeden s Detroit Diesel série 92 ( dvoutakt se dvěma turbodmychadly ). Stejný motor používalo právě Perlini. Bohužel zůstalo ale jen u těchto velkolepých plánů.

Po dlouhé pauze se v roce 2003 na Dakaru objevil Liaz v soukromém týmu offroadisty Martina Macíka. Na start jubilejního 25. ročníku připravili zrenovovaný Liaz , se kterým absolvovala posádka Vonšovský, Záleský, Fanta v roce 1992 Rallye Paříž -Kapské Město.

I přes problémy s motorem a několikrát zlomenou vrtulí chladiče dojeli Macík, Fajtl, Žák až do cíle v Egyptském Sharm El Sheiku na 12. místě v kategorii kamionů. Byla to první zkušenost Martina Macíka s dálkovými maratony a s přípravou vozu na tento typ soutěže vůbec. Takže lze hovořit o jednoznačném úspěchu.

V roce 2004 se stejná posádka objevila na Dakaru už se dvěma vozy. Ostré soutěžní vozidlo prošlo repasí a mnohými zlepšeními, jako například zvětšení výkonu motoru, nový typ centrálního huštění, nová geometrie přední nápravy. K velkému zlepšení vlastností vozidla v terénu přispělo nové zavěšení tlumících jednotek HP Sporting. Druhé vozidlo byl asistenční Liaz 111.154 se skříňovou nástavbou firmy Auto-Tech Vinoř. Tento vůz byl nově vyroběný, definitivně poslední, které automobilka Liaz vyrobila. Stalo se tak 1.9.2003.

Bohužel ani takto dobře vybaveni nemohli navázat na úspěch z předchozího roku. Kvůli rozlomenému ložisku zadního stálého převodu ostrého vozu musela posádka vzdát na startu 6. etapy.

Do 27. ročníku rallye (2005) nastoupil tým Martina Macíka opět sedvěmi vozy, ostrým a asistenčním. Koncepčně se vozidla od předchozích let nelišila, ale tým oba vozy opět vylepšil. Navíc absolvovali i náročné dlohodobé testování vozů v Maroku. Bohužel tým byl nucen odstoupit pro poruchu převodovky Macíkova ostrého Liazu.

V letošním 28. ročníku Dakaru, přivezl Martin Macík se spolujezdcem Ladislavem Fajtlem na start do Lisabonu pouze jediný vůz. Byli nuceni jet bez svého asistenčního Liazu, roli asistence jim plnila Tatra 6x6 týmu Karla Lopraise, kde jel i jejich mechanik Čáp. Důvod tohoto "zeštíhlení" vozového parku byl nedostatek volných přihlášek do soutěže, kdy Macík jel na volnou přihlášku právě týmu Karla Lopraise.

Macíkův červený Liaz naštěstí netrpěl žádnými vážnějšími závadami, problémy byly s pneumatikami, pérováním zadní nápravy či s výkonem motoru. Vše se ale podařilo vždy odstranit. Liaz si tak připsal i třetí nejrychlejší etapový čas a celkově Macík s Fajtlem dojeli k Růžovému jezeru na 11.místě.