www.EuautoDily.CZ

HOME

Truck-Forum.cz

inzeráty

návštěvní kniha

kontakty

odkazy

Josef Brzobohatý

Karel Voráček

Michal Jansa

Jaroslav Škorpil

Ladislav Fajtl

Bohumil Dlattla

 
 

Jaroslav Škorpil - Ve službách Liazu i na druhé polokouli

Liazák Jaroslav Škorpil u Tatry 815Díky vstřícné a přátelské povaze pana Škorpila Vám mohu zprostředkovat něco málo z vyprávění o jeho kariéře v Liazu. Ačkoliv jméno pana Škorpila pro fandy Liazu asi není tak zvučné, jak například jména dakarských závodníků, věřte, že zajímavých zážitků, příhod a zkušeností má bývalý technik a servisní inspektor více než dost.

"Do n.p. Liaz jsem nastoupil v roce 1955 na oddělení repase motorů v Liberci Hanychově, kde se prováděla kontrola každého 20. motoru, který se musel rozebrat, po rozebrání a očištění byl zkontrolován a smontován zpět a byl zaslán na brzdu repase. Odstraňovaly se tam i drobné závady, které se vyskytly při brždění těchto motorů. Už na podzim roku 1955 jsem byl vyslán do Afganistanu, kde na cementárně Džebel Ustarač bylo nasazeno 5 našich sklápeček RS, které se tam podílely na výstavbě. Mým úkolem bylo zajistit opravu a údržbu těchto sklápěček. Ty byly ale v tak bídném stavu, že z pěti kusů jsem spravil pouze dva a ostatní byly neopravitelné, jelikož nebyly vůbec náhradní díly. Za mé přítomnosti bylo rozhodnuto, že do Afganistanu budou odeslány další vozidla Tatra, Praga V3S a Škoda a z tohoto důvodu PZO Motokov rozhodl o vybudování servisní dílny. Byl tedy postaven dům pro techniky a mechaniky této dílny a servisní hala.

Po návratu z Afganistanu mne PZO Motokov a Liaz Jablonec nad Nisou požádali, zda bych nechtěl býti v Afganistanu dlouhodobě i s rodinou pro zajištění oprav vozidel, které tam budou dodávány.Souhlasil jsem a po půl roce školení na Motokovu jsem odjel v roce 1956 s rodinou a dvěmi dětmi na 4 roky do Afganistanu. Se mnou v tomto servisním středisku pracoval ještě Ladislav Srb z Tatry a Josef Vančura z Pragy.

Jaorslav Škorpil se svými kolegy v dílněV té době nám do Afganistanu začaly již pomalu dovážet vozidla, která k nám připlula na lodi po řece Amudarja do přístavu v Kelif. Tato řeka tvoří hranice SSSR a Afganistanu. Tam bylo zřízeno malé parkoviště, kam se vykládaly tyto vozy. Ty se ale poté přes Karakumskou poušť a hindykuše dovážela do Kábulu po ose. Bylo to nádherné, ale i nebezpečné dobrodružství. Nejdříve se vozy se musely v Kelifu dokompletovat, najatí řidiči se museli nejprve na těchto vozidlech zaučit a teprve poté se vyrazilo na cestu. S nákladními vozy Tatra, Praga či Škoda nebývaly po cestě velké problémy, horší to ale bylo, když nám došlo 40ks Spartaků z Mladé Boleslavi. Tyto vozidla byla často vykradená,což ale při dovozu přes SSSR se dalo považovat za normální.

Cesta do Kábulu přes poušť a hindykuše byla strastiplná. Protože jsme si nemohli dovolit mnoho řidičů , vozy se převáželi po pěti kusech. V servisu v Kábulu jsme tyto vozy dávali dohromady a předávali zákazníkům. Vozily se tam i motocykly Jawa, které k nám chodily v bednách. Jelikož v Afganistanu byla nouze o dřevo, mezi Afgánci se vždy strhl boj, kdo si bude moci tyto bedny a hřebíky odnést. Také výstavní vozidla, která byla do Kábulu poslána musela býti poslána v bednách, protože nebyla záruka, že by došly v normálním stavu. Tehdy jsem mohl procestovat celý Afganistan, Kandahár, nebyl problém se jet podívat na výlet do Dželalabádu, kde byly ohromné plantáže pomerančů a mandarinek. Byla to sice náročná cesta, nejhorší bylo, když jsme museli sjíždět ještě z Šibarpas. V některých místech jsme s Tatrama 111 museli několikrát nacouvávat do zatáček, abychom se vůbec vytočili. Nyní je to již mnohem jednodušší, dá se jet průsmykem Šibarpas, který je snadno průjezdný.

Do Afganistanu jsem se dostal ještě potřetí a to v letech 1980 - 1984. Tehdy jsem byl požádán PZO Polytechnou o spolupráci s dalšími 15 techniky při obnově tamějšího hospodářství. V tuto dobu jsem pracoval ale pouze u vojáků a už se v této době nebylo možné nikam mimo Kábul vzdálit, jelikož to bylo velice nebezpečné. Tyto podmínky byly dosti drsné. Vojsko SSSR, které okupovalo Afgánce nám nedovolilo cesty mimo Kábul, takže veškeré opravy všech vozidel (Tatra, Škoda, jeřáby, bagry) se prováděly ve vojenských dílnách v Kábulu.

Situace se zásobováním náhradnímu díly již byla lepší, ale i tam docházelo ke komplikacím. Například když nám tyto díly byly ukradeny. Když se o krádeži ale dozvěděl vedoucí důstojník, říkal:" Nic se neděje, jedeme na bazar a koupíme všechny díly zpátky." Tak se také stalo, všechny díly jsme nakoupili zpět od trhovců.

Celkem jsem tedy v Afganistanu prožil 7 let. Je to krásná země, ale bohužel v těchto dnech je velice smutné to, co vše se tam odehrává.

Po návratu z Afganistanu v roce 1960 jsem byl požádán, zda bych nejel do Bolivie do La Pazu, kde začínal budovat náš servisu firmy Skobol, protože byla očekávána dodávka cca 50ti nákladních vozidel a 30-50 autobusů pro tamější firmy. Do La Pazu jsem odletěl v roce 1961. Největší problém byl s řečí, uměl jsem totiž pouze persky a česky. Letěl jsem přes Paříž, kde jsem čekal 4 hodiny, dále se letělo směrem na Madrid, Dakar, Rio de Janeiro, Sao Paolo a do Buenos Aires, kde jsem zůstal přes noc. Vedle mě v letadle seděl starší pán, zřejmě profesor s manželkou a za letu na mě začal mluvit. Anglicky, francouzsky, německy, italsky se mě ptal, kam letím. Co jsem mu měl já chudák říct. Tak jsem mu nakonec zkusil odpovědět persky.On ale zakroutil hlavou a víc si mě nevšímal. Veliká nepříjemnost se mi stala v Sao Paulu. Tam jsme zůstali stát asi hodinu. Každý dostal kartičku do letadla a já jsem si šel koupit občerstvení. A jak tam stojím a koukám ven, vidím že letadlo, kterým jsem letěl, začíná rolovat na plochu. Tak jsem se rozeběhl s kartičkou v ruce. Ta byla moje jediná záchrana, protože jsem neuměl říct nic jiného, než že "Já jsem" a "dejte mi". Víc jsem neznal. Zřízenec, který si prohlédl mou kartičku ihned začal mluvit do vysílačky a za okamžik přijely schůdky, které mě vezly 3 kilometry za letadlem, které stálo na vzletové ploše. Nepřál bych Vám vidět, co se tam dělo. Chudák letuška co dostala za kárání. Já byl úplně splavený, ona chudinka taky, ale spíše ze stresu. Letuška totiž dokud neměla vybrané všechny kartičky, nesměla dát povolení ke startu. No, dopadlo to dobře. Ale neměl jsem u sebe ani pas, pouze peníze, jinak vše bylo v letadle. A to by byl v Brazílii velký problém.

Po příletu do La Pazu jsem chtěl hbitě vystoupit z letadla, avšak po pár krocích jsem zjistil, že sotva jdu. Letiště v La Pazu je totiž 4050 metrů nad mořem a kdo na to není zvyklý, rychle se unaví. Navíc i doprava je tam poměrně pomalá, všude tam jsou 18-20ti procentní kopce. Byl jsem rád, že se mnou do La Pazu přijel i Mirek Volf z Mnichova Hradiště a později za námi přijel i Karel Vašků.

Po přijetí našich valníků jsme tyto vozy dávali dohromady a předávali zákazníkům. Měli jsme i poměrně dobře zásobený sklad náhradních dílů, což bylo velice důležité. S vozy totiž přicházely v bednách právě i náhradní díly. Největší problém byl ale s autobusy. Ty přijely do Peru, protože v La Pazu nebyla v té tobě žádná železnice, takže nebyla jiná možnost. A tak si majitel pro těch 20 autobusů do Peru dojel. Ve 4 hodiny ráno mě ale majitel vozidel budí celý ubrečený a naříká:" Jaroslave, co ste nám to provedli. My jsme chtěli autobusy v červené barvě a ty vozy jsou všechny zelené." V La Pazu to chodí totiž tak, že každá firma má svou barvu vozidel. Nemusí mít ani čísla, nic, ale podle barvy se ví, že vůz patří té či oné firmě. Bohužel se tedy všechny autobusy musely nechat přestříkat, což Liaz stálo 2500 dolarů za autobus.

V BolíviiDalší menší servis v Bolívii jsme měli v Sucre a v Cocamambě. Cesta La Paz- La Cumbre – Coroco je, jak říkají bolivijci, silnicí smrti. Ještě dnes, stejně jako v roce 1961, jde stále ještě o úzkou nezpevněnou komunikaci, která je jen zřídky kdy širší než 3-4 metry. Vytesanou cestu v příkrých skalních stěnách lemují desítky křížků. O mnoha nehodách se tam navíc ani nikdo nedozví, automobily, autobusy i cyklisti často zmizí v propasti během vteřiny a doslova beze stopy. Pro většinu nešťastníků se dno údolí stane i hrobem, není totiž možné jejich těla vytáhnout. Sám jsem tuto šedesátikilometrovou trasu jel jednou a trnul jsem hrůzou, zda vůbec dojedeme. Byla to opravdu nejhorší silnice, kterou jsem zažil, i nejhorší cesta v Afganistanu je proti tomu dálnice.

Byl jsem vyslán do La Pazu v Bolívii na tři měsíce, bohužel ale nikoho dalšího nám nechtěli poslat, takže jsem tam zůstal bezmála 11 měsíců. V Bolívii se tehdy konalo mistrovství světa ve fotbale a já jako starej fotbalista jsem se chtěl podívat do Aricy na zápasy. Arica byla od La Pazu pouze 80km, naše vedení, obchodní oddělení ani na velvyslanectví mě ale nechtěli pustit. A jelikož jsem tam byl právě už těch 11 měsíců, nikomu jsem nic neřekl, sebral jsem pas, zařídil jsem si u známých odvoz na letiště a prostě jsem z La Pazu odletěl. Když jsem za tři dny přijel do Čech na Motokov, už tam měli dálnopis, že jsem se ztratil a že jsem asi utekl na MS, že jsem to nevydržel. Všichni se tomu na Motokovu smáli, neb mě dobře znali. Ale dostal jsem stejně vynadáno. Ale Bolivie se mi moc líbila, i přes kruté podmínky pro místní lidi.

Pan Škorpil v JugosláviiPo návratu jsem pracoval v Hanychově pro n.p. Liaz a jel jsem do Jugoslávie. V Banja Luce se zřizoval servis, kde se prováděly GO, postavili jsme tam i brzdu a velice dobře jsme je tam zásobovali ND, pro který jsme si jezdili až třikrát do měsíce do Mototechny v Mladé Boleslavi, kde nám vycházeli vstříc a vždy nám připravili dodávku dílů dle našeho seznamu během jednoho týdne.Po delší době byl zřízen také servis v Bělehradě u firmy Balkanija a v Záhřebu u firmy Autocentra Zagreb. Oba tyto servisy byly velice dobře vybaveny. Do Jugoslávie jsme začali vozit tahače 100.45, později i tahače se sklopnou kabinou. Problémů s vozy mnoho nebylo. Co to ale bylo platné, když mě majitel posadil do vedle stojícího Iveca, Mercedesu apod. A říká:" Jaroslave,zmáčkni levou páčku." ,já zmáčknul páčku a okna se sama otevřela. Nebo vozy měly i vyhřívaná a ovládaná zrcátka a klimatizaci. Zákazníci si stěžovali i na servisní intervaly vozů: "Jaroslave, co mi je to platný, že místo jednoho Mercedesa koupíme 3 vaše Škodovky. Ale Mercedes jde na servis po 120.000km a s vašimi vozy ujedeme 15-20tkm a už to musí do servisu na kontrolu". Bylo těžký, že kvalita nesplňovala mnohdy očekávání zákazníků, ale situace se pomalu zlepšovala a věřím, že kdyby Liaz nebyl zničen a zlikvidován, mezery v kvalitě by byly rychle odstraněny.

V roce 1974 mi byla nabídnuta práce na OTS v Jablonci, jelikož jsem měl zkušenostmi právě z cest po servisech v Jugoslávii a i Albánii, kde jezdilo mnoho našich Š706 MT4. Pracoval jsem tedy jako servisní inspektor a dostal jsem na starost právě teritoria Jugoslávie, Bolivie a Čínu.

Výstava ČS vozidel v ČíněČínu jsem navštívil poprvé v roce 1980 a byl jsem tam celkem 3krát. Čína byla velice krásná. Bylo tam přes 3000 našich vozů MT4 a MTS24. My z Liazu jsme tam byli tři, tatrováci tam měli 15 zástupců, protože tam bylo hodně Tater a později ve Vachumu se v roce 1982 začaly Tatry montovat i v tamější fabrice. Ale měli jsme tam veliké problémy s dodávky ND. To byla bída.Když jsem odjížděl do Číny, měl jsem seznam 18ti beden plných dílů, které připravil Liaz Přerov. A tyto díly měly být právě odeslány do Číny. Po třech měsících jsem volal domů a bylo mi řečeno, že díly byly odeslány, ale že jsou v Rusku a sověti odmítají do Číny tyto díly poslat. No, po šesti měsících, kdy jsem přijel domů, tak jsem se poptal, jak to s těmi díly vypadá. A zjistil jsem, že díly vůbec nebyly odeslány a v bednách leží v přerovském závodě. Bohužel taková neštěstí jsme měli často.

Dalším velikým problémem, který si vyžádal mou třetí cestu do Číny byl v tom, že vozy do Číny se posílaly přes polskou Gdyni. Do Polska se to vozilo vlakem, tam to zůstalo stát v přístavu. Pak přijela speciální loď, do které se vešlo 200-300 automobilů a rozvážela je. Nakládka této lodi musela být ale velice rychlá, jinak by se platilo velké penále za zdržení. Poláci si ale práci ulehčili, do motorů nenalívali ani vodu, normálně vozy natočili, dojeli na loď a tam to zaparkovali. Po příjezdu vozidel do Číny se auta vylodila a pak to začalo. Chodilo velké množství reklamací, že motory nejdou natočit a že motory jsou zadřené. Přijel jsem tedy do Číny na půl roku. Počkali jsme na loď, ta přijela, auta se vyložila jeřábem. A společně s čínským vedoucím a špičkovým tlumočníkem jsme chtěli vozy natočit. První vůz nešel, ani druhý, ani třetí. Tak jsme vozy odtáhli do dílny a zjistili jsme, že všechny vozy mají zadřené písty. Tak se to rychle reklamovalo, dovezly se nové písty a hlavně se zachránili další vozy před takovým poškozením.

Výstava ČS vozidel v ČíněDo Číny se vozilo přes 7000 československých vozů a věřte, že je to škoda, že tento obchod, ať jde o Škodu, Liaz či Tatru už skončil. Čína totiž platila v zásadně ve švýcarských frankách, nebo nám posílala zboží.

V Číně se nám častokrát stávaly podivné věci. Například na nějaké recepci za mnou přišla dívka, která naprosto plynule česky spustila, zda si na ní vzpomínám. Přitom jsem jí neznal. Pak mi ale pověděla, že seděla při několika našich jednáních o reklamacích a poslouchala co si říkáme. Takže číňani to měli takhle zajištěné, aby věděli, co si při jednáních říkáme v češtině mezi sebou.

Za těch 40 let, co jsem pracoval v Liazu, jsem prožil spoustu krásných věcí. Samozřejmě i smutné věci se nám nevyhýbaly. Zvláště když nám bylo zákazníky vytýkáno, proč my nemáme to co jiní už dlouho umí.Bylo těžké lidem vysvětlovat, proč to tak je a že za to prakticky nemůžeme. Ale my jsme tam prostě byli jako zástupci Liazu a my jsme to museli umět obhájit.

Nemůžu si stěžovat a byl to krásný život, který jsem prožil v n.p. Liaz. Velikým štěstím také bylo, že ať jsem se dostal kamkoliv, všude jsem měl velice dobré kamarády a spolupracovníky.

Dnes mi je skoro 80 let, nic mi nechybí, léta jsem nebyl u doktora. A zájem o motorismus a zvláště o dění v oblasti nákladních vozidel mne neopouští ani dnes."

S Jaroslavem Škorpilem hovořil David Fejgl

 

Dodávky mobilních dílen do A do Z, profi nářadí pro dílnu, řemeslo a průmysl.
 

Kenworth T600A - filmová hvězda ze snímku Fontána pre Zuzanu II. Možnost pronájmu.

TRUCK-FORUM.cz

Diskuzní fórum pro všechny truckery, truckerky a příznivce užitkových vozidel všech typů a značek. Přijďte pokecat, těšíme se na Váš zde.

Stahování tachografů a karet řidičů, software i hardware, vše co potřebujete pro splnění legislativy.

 

HOME

|

inzeráty

|

návštěvní kniha

|

kontakty

|

odkazy

Copyright © 2004 - 2024 www.LIAZ.cz, Developed by Libor Slavík - www.InternetoveStudio.cz, Datacho - Stahování dat z digitálního tachografu